Proč nemáme čas na přítomnost

Po krásném víkendovém zážitku s jógovými seminarystkami, který připadl na překrásný podzimní víkend, jsem ještě druhý den v náladě prožitku přítomného a tak se těším z toho, že Vám mohu napsat další krátký blogový článek. Vlastně spíš píši rekapitulaci přítomnosti. Jak známo přítomnost nečeká, přeměňuje se v minulost stejně rychle, jako v budoucnost.

Zmiňovaný víkend se konal od pátečního podvečera do nedělního popoledne a vše začalo příjezdní hektikou. Tentokrát jedna duše na cestu z Plzně zvolila raději auto než vlak a autobus a tak nakonec dorazila později, než sama očekávala, po čase stanoveném pro začátek. Další tři duše na cestě z Prahy se museli rozdělit do dvou příjezdních automobilů, a to kvůli havárii na dálnici, která plně zablokovala většinu Prahy. Do jižních Čech na malebný Žabovřeský mlýn proto dorazili se zpožděním asi jedné hodiny. Nejdříve byla překvapivě na místě duše z nedalekého tedy 70 km vzdáleného Milevska, po ní až posádka písecká (ze vzdálenosti 50 km) a naposledy, ale včas pak posádka z Českých Budějovic (tj. 10 km vzdálené místo). Už při pohledu na tento výčet mě napadá, jestli náhodou „tady něco nehraje“ J a jak je to vlastně s tím tady a teď anebo s tím včas a pozdě? Jak to souvisí s přítomností a jak s jógou?

Na programu víkendu věnovému kraniosakrální józe, průzkumu kraniosakrálního pulsu a meditacím všímavosti byly i ranní procházky, které jsem nazvala procházkami všímavosti. Od doby, kdy jsem se touto technikou sama zabývala prakticky intenzivně na jógovém workshopu v rámci svého zahraničního vzdělávání jógového učitele už uběhlo myslím bezmála pár let. Tenkrát to pro mě byl vemi intenzivní zážitek. O tom, že zpíváním manter doprovázeno dechem v ásánách může okořenit moji praxi, jsem do té doby nevěděla a o účinku tohoto cvičení jsem nevěděla vůbec nic. Pamatuji si, jak jsem se s „vyprázdněnou myslí“ tenkrát také za krásného počasí procházela v Praze na Vinohradech Riegrovými sady a pak později podzimními ulicemi Helsinek. Jak jsem žila svým dechem při chůzi a smysli při jejich pozorování během roztodivných cvičení. Byl to tenkrát zážitek blízký osvícení. Tolik vhledu do přítomnosti jsem asi dříve nezažila nikdy a s vidinou, že kdykoliv mohu po těchto technikách sáhnout a znovu je oživit jsem se cítila, jako v sedmém nebi. Rozhodně v klidu a smíru jsem byla velmi 🙂

Těžko ze současné chvíle domýšlet a vypočítávat všechny výhody a klady jógových technik na podporu všímavosti, i těch na ukotvování přítomného okamžiku nebo jejich pozitivní dopad na mé zdraví a psychiku po letech občasného praktikování. Když pomineme všechna ta ostatní prováděná jógová cvičení ásán a dechu, meditace, které samy o sobě zpřítomňují – o tom není pochyb. Pravdou je, že už jsem od té doby vícekrát pořádala seminář, který toto téma pomohl předat dál jógujícím studentům a taky je pravda, že jsem nejednou zařadila nějakou z technik do běžné jógové lekce, vedené vlastně na docela jiné téma. Ani nevím, jestli kdy přišel někdo se zprávou, že techniky dál praktikuje a že mu dělají dobrou službu… Věc se ve skutečnosti má asi tak, že tenkrát nebyl mým záměrem věhlasný anebo vůbec jaký ohlas, záměrem byla spíš přirozeností hnaná touha po sdílení a po zkušenosti předat dál.
Jinak tomu, ale bylo o tomto víkendu. Mým záměrem bylo, aby seminář byl úspěšný a všichni byly po jeho závěru spokojeni. A hle… teď můžeme srovnávat. Lidská mysl totiž čeká na pouta zvaná „výzva“ a „svého myšlení jsme přece páni“! Tedy do toho.“ … a je to tady, opět sympatikus přebírá vládu nad naším konáním a pracuje se na plné obrátky, pracuje na porovnávání. Kritická mysl se eventuelně zamyslí nad tím, zda nejde o srovnávání „nesrovnatelného“, ta pozitivní ji však oponuje výrokem „porovnání se nám bude později hodit“. A jsme v pasti, no není to výborné! Sice jsme se možná právě před chvílí rozhodli, že se zvedneme ze židle a půjdeme se napít čisté vody, protože máme žízeň, ale ve skutečnosti naše mysl je teď zaměstnaná jiným, a to velmi zajímavým úkolem… proto to neuděláme a dalších pět minut trpíme žízní?

Procházky všímavosti jsem si v krajině, kterou jsem záměrně nazvala pracovně krajinou všímavosti, užila jako krásnou zkušenost. Vlastně ani v běžném svém životě nevyrážím na procházku časně po ránu, pokud tedy právě nemířím na autobusové nádraží kvůli vzdálené cestě anebo vyjímečně k lékaři na ranní odběr krve… A už jen to, že cíl je zřejmý, narušuje myšlenku MINDFULLNESS neboli bezcílné, soustředěné, vědomé a přítomné praxe VŠÍMAVOSTI.

V krajině všímavosti se objevovali úžasné okamžiky procitnutí do tady a teď, s ranní mlhou, barevnými listy, jemným větrem i ranním sluncem. Zážitky oslnivé nejen svojí podstatou, ale především možností tady a teď zažít ten okamžik, který na docela krátkou chvíli podrží naše srdce v dlaních, dá pocítit výdech a otevře oči do široka, před tím než opět nenávratně zmizí, v mlze, v barvách podzimu, odvane ho jemný vánek či přesvítí další odhodlaný ranní paprsek Slunce. Zastavte se někdy, na okamžik, s přítomnou všímavostí ve svém nitru… bez ohlížení se na pocity a myšlenky minulosti, přítomnosti, budoucnosti.

Namasté podzime! Namasté účastnice podzimního víkendu na Žabo mlýně 🙂

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů