Často přemýšlím o motivech, které mají studenti k návštěvám mých lekcí. Já to mám jasné. Jóga mi dělá dobře. Službu mi dělá už více než patnáct let a důvody k ní mám vlastně vážné, zdravotní. To je velmi osobní, tak o tom jindy. Vlastně proto jsem se rozhodla jógové učení předávat dál. Jóga je mé poslání, měla jsem možnost to nazřít.
Občas mi lidé říkají, že vypadám o deset let mladší. Nevím, já to myslím nedokážu objektivně posoudit. Možná to je jen tím, že nejsem vysokého ani zavalitého vzrůstu. Fotek nemám z dřívějšího období zdaleka tolik, jako za posledních deset let, tedy tímto způsobem to také neporovnám. Každopádně vitalita s věkem spíš ubývá, mám tři děti. A vrásky tedy rozhodně přibývají, i přesto liposukci zatím neplánuji. Ale obecně ano, cítím se dobře, jsem spíše zdravá a dobře se mi i daří. Jsem za to vděčná. A myslím si, docela upřímně a neskromně, že k tomu také směřuji své konání. Nestydím se za svůj vděk a projevuji jej denně, nejen namaskára mudrou. Už dávno vím, že důležitější je citový a myšlenkový obsah skrytý za tímto gestem. Také denně praktikuji jógu! Fyzická cvičení, tedy tak zvané ásány, výjimečně nepraktikuji třeba proto, že pohybu a aktivity bylo za den už tolik, že sotva pohnu kloubem. Ale jak se lidově v jógových komunitách říká: „někdy žádná jóga, nejlepší jóga“ 🙂 Tak to se pak zavrtím v kloubech při nějakém prostocviku a předkloním se alespoň sama sobě, pak to dělám z přesvědčení, že je skutečně dobré cvičit denně. Některý den dojdu k závěru, že dát si pouze nohy nahoru, zvolit nějakou relaxační pozici nebo posezení s koncentrací a dechem bude tou nejlepší volbou.
Chci ale vyprávět něco hlubšího, co se dotýká skutečné podstaty jógy.
Stalo se to jednou na lekci, které se v té době říkalo „Jóga středu“, cvičilo se ve středu. Chodili tam dva moji oblíbenci, jsou to lidé nad 60 let. Paní je trochu nesmělá, zato pán je velmi výřečný. Ono je mu vlastně už 70 pryč, rád se zapojuje do témat o józe, filosofii, metafyzice, jinak je už dlouhé roky sportovní střelec (velmi citlivě pečuje o své svěřence a i ve svém věku nadšeně trénuje mladé). Pán má takový pronikavý pohled a zajímavé světle modré oči. Na józe ho zajímá hlavně koncentrace a cíl. Považuji za obohacující a pro něj za přínosné, že tam chodí a tráví ve společnosti dalších jogínů svůj čas. Oceňuji, že vůbec touží po poznání ve svém věku. A teď ta příhoda: To si tak jednou cvičíme, i tento pár jako vždy velmi snaživě většinu pokynů a ásán zvládá. Opravdu nemají výraznější problémy. Já je obdivuji. Minimálně protestují a opravdu nejsou zvlášť pozadu, oproti ostatním čtyřicátníkům a padesátníkům, Zvládají také, sic velmi návodné a jemné, ale dynamiku skutečně připomínající přechody. Pěkně zvládají i stabilizace, přijímají mé asistence a tak podobně.
Na zmiňované lekci po obvyklém hodinu a půl trvajícím „jógovém povyražení“ nastal čas na závěrečnou relaxaci. Mé pokyny jsou jasné přímé návodné, jako vždy. „Udělejte si pohodlí, nechte tělo ztěžknout, uvolněte všechny svaly na těle, povolte dech a nechte jej přirozeně proudit. Poslední hluboký výdech a můžete propustit i stále proudící tok myšlenek a pocitů.“ Tělocvična vždy ochotně poslechne, což je někdy i slyšet, protože zvuk spánku je nepřeslechnutelný. Já vlastně ani nevím, jak to bylo tenkrát, ale myslím, že mi na závěr relaxační řeči vypadlo z pusy osudné: „… A NYNÍ VYDECHNEME NAPOSLEDY.“ Obvykle tedy myslím říkávám: „… nyní se mohu cítit docela svobodně a volně.“
… Vlastně o nic nejde, z relaxace se probudili všichni, do jednoho! Takže svůj přebrept ani nezaznamenávám. Po lekci přichází modrooký střelec za mnou a rošťácky, jako vždy ale s vážnou tváří praví: „Jak jste to prosím myslela s tím posledním výdechem?“ Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, věřte mi. Je jasné, že jógový učitel má mít formulace jasné a pozitivní, návodné a přesné. Rozhodně ne nijak znepokojivé, perverzní anebo mimo koncept myšlenky, že jóga je život! Asi dobře, že u toho nebyl nikdo z mých velmi slušně erudovaných kolegů. Kdyby přihlíželi tomu, jak svého oblíbeného sedmdesátníka směle „ukládám do hrobu“, co by asi pak bylo s mojí ctí, a co teprve s mojí certifikací? 😉 Zmohla jsem se v té chvíli na docela drobný, asi vážně trochu unavený úsměv, pohled do jemných modrých očí a krátkou odpověď: „Omlouvám se. Nechme to na příště, prosím, ano?“
Jsme vděčná za své žáky. Od této příhody uplynulo už pár let. I všichni ostatní studenti mých lekcí a kursů přežili. Někteří z nich se vrací a často děkují za vhledy a zážitky, ke kterým jim společné lekce otevírají dveře. Tedy není to tak zlé, když omylem někomu ustelete do pomysleného hrobu na konci jógové hodiny. Taková situace může vyústit i v zajímavou diskusi o hřbitovech a jiných místech posledního odpočinku a o skutečném konci života na začátku příští lekce, jako se to stalo v tomto případě. A tak jsme se plynule přesunuly k podstatě, a to k filozofii. Namasté moji studenti, za to že jste! Vaše témata jsou totiž i má témata, i když to nemusí vždy tak vypadat. A buďme spontánní, v tom je také kus života a tudíž i jógy.
