O posledním výdechu

Často přemýšlím o motivech, které mají studenti k návštěvám mých lekcí. Já to mám jasné. Jóga mi dělá dobře. Službu mi dělá už několik let a důvody k ní mám vlastně vážné, zdravotní. To je velmi osobní, tak o tom někdy jindy. Také proto jsem se rozhodla to dobré předávat dál. Jóga je totiž mé poslání. Nazřela jsem to už dříve.

Občas mi lidé říkají, že vypadám o deset let mladší. Nevím, já to asi nedokážu dobře posoudit. Fotek mám za posledních deset let sice dost, zato z dřívějšího období docela málo. Zadek a poprsí podobně vně vystupující, jako před léty. Nevím, možná o nějaké kilo míň mám, to ano. Hádám o kilo nebo kilo a půl méně, když nepočítám to bláznivé těhotenství. Vitalita s věkem spíš ubývá, hold dvě děti jsou dvě děti. A to mám vlastně štěstí, že jich není pět. Vrásky tedy rozhodně přibývají, ale liposukci neplánuji. Ale obecně – ano, cítím se dobře, jsem zdravá a vlastně dobře se mi daří. Ano, daří se mi dobře. Jsem za to vděčná. Vždyť pro to také hodně dělám. Nestydím se a projevuji vděk denně. A praktikuji denně jógu! Když náhodou ne, je to třeba proto, že má původní rodina to nedovolí… Důležité na návštěvách jsou přeci takové věci, jako třeba „řeči u kávy“. Já už na podobné společenské hry přistoupila dávno. Vyjímečně nepraktikuji třeba proto, že pohybu a aktivity bylo za den anebo týden tolik, že už sotva pohnu kloubem. Tak se předkloním jen sama sobě, a to skutečně z přesvědčení, že to je dobré dělat denně. Některý den dojdu k závěru, že nohy nahoru, čistě relaxační póza, posezení s koncentrací a dechem bude pro dnes úplně dostačující. Chci ale vyprávět to, co se dotýká skutečné podstaty jógy.

Stalo se to jednou na lekci, které se v té době říkalo „Jóga středu“. Cvičilo se ve středu. Mám tam dva oblíbence, jsou oba lidé nad 60 let. Paní je trochu nesmělá, zato pán je velmi výřečný. Ono je mu vlastně už 70 pryč, rád se zapojuje do témat o józe, filosofii, metafyzice, jinak je už dlouhé roky sportovní střelec (velmi citlivě pečuje o své svěřence a i ve svém věku nadšeně trénuje mladé). Pán má takový pronikavý pohled, zajímavé světle modré oči. Na józe ho zajímá hlavně koncentrace a cíl. Považuji za krásné, že tam chodí a tráví v mé společnosti a ve společnosti dalších jogínů svůj čas, i to že vůbec touží po poznání ve svém věku. Já si toho tedy opravdu vážím. A tak si tak jednou cvičíme, i tento pár jako vždy velmi snaživě většinu pokynů a ásán zvládá. Opravdu nemají výraznější problémy. Já je obdivuji. Těžko říci, co budu dělat já v jejich věku? Oni nijak neprotestují a opravdu nejsou zvlášť pozadu, oproti ostatním čtyřicátníkům a padesátníkům, zvládají ve stejném, možná že i ve svém tempu, sic velmi návodné a jemné, ale dynamiku skutečně připomínající přechody. Pěkně zvládají i stabilizace, přijímají mé asistence a tak podobně.

Zmiňovanou středu, po obvyklém hodinu a půl trvajícím „jógovém povyražení“, nastal čas na závěrečnou relaxaci. Mé pokyny jsou jasné, přímé a návodné, jako vždy. „Udělejte si pohodlí v závěrečné pozici, nechte tělo ztěžknout, uvolněte všechny svaly na těle, povolte dech a nechte jej přirozeně proudit. Poslední hluboký výdech a pokud můžete dovolte si uvolnit i stále proudící tok myšlenek a pocitů.“ Tělocvična vždy ochotně poslechne, což je někdy i slyšet, protože zvuk spánku je nepřeslechnutelný. Já vlastně ani nevím, jak to bylo tenkrát ve středu. Ale zřejmě mi na závěr seance vypadlo z pusy něco, jako osudné: „… A NYNÍ VYDECHNEME NAPOSLEDY.„… Obvykle tedy myslím říkávám: „… nyní se mohu cítit docela svobodně a volně.“

… Vlastně o nic nejde, z relaxace se probudili všichni, do jednoho! Takže svůj přebrept ani nezaznamenávám. Po skončení lekce přichází modrooký pán za mnou a rošťácky, jako vždy ale s vážnou tváří (vždyť on je narozen ve čtyřicátých letech minulého století!), praví: „Jak jste to prosím myslela, s tím posledním výdechem?“ Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, věřte mi. Je jasné, že jógový učitel má mít formulace jasné a pozitivní, návodné a přesné. Rozhodně ne nijak znepokojivé, perverzní anebo mimo koncept myšlenky, že jóga je život! Ještě, že u toho nebyl nikdo z mých velmi slušně erudovaných kolegů, či z jógové federace. Kdyby přihlíželi tomu, jak svého oblíbeného sedmdesátníka směle „ukládám do hrobu“, co by asi pak bylo s mojí certifikací? Zmohla jsem se v té chvíli na docela drobný, asi vážně trochu unavený úsměv, pohled do jemných modrých očí a krátkou odpověď: „Omlouvám se. Nechme to na příště, prosím, ano?“

Vlastně chci říct, že jsme vděčná za své žáky. Od této příhody dnes uplynul už bezmála rok. Všichni studenti mých lekcí přežili, většina z nich se vrací a často děkují za to, co na jógové lekci nebo poté zažívají. Takže není zle, když omylem někomu ustelete do pomysleného hrobu na konci jógové hodiny. Taková situace může vyústit i v zajímavou diskusi o hřbitovech a jiných místech posledního odpočinku a o skutečném konci života. Na začátku příští lekce, jako se to stalo v tomto případě. Namasté moji studenti, za to že jste! Vaše témata jsou totiž i má témata, i když to nemusí vždy tak vypadat. A buďme spontánní, v tom je také kus života a tudíž i jógy.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů